Zdeňka o sobě říká: „Patřím právě mezi ty rodiče, pro něž je osobní svoboda a integrita každé lidské bytosti (a děti jsou taky lidi) tou nejvyšší hodnotou, netajím se tím, že respektuju vůli, názory a rozhodnutí svých dětí. Můj starší, skoro sedmnáctiletý syn, do školy chodí, protože chce. Mladší, skoro jedenáctiletá dcera, do školy nechodí, protože nechce.
Miluju Pipi Dlouhou punčochu, cestování a zmrzlinu. Jsem propagátorka unschoolingu, sebeřízeného vzdělávání, dobrovolnosti a informovanosti v oblasti práv dětí a rodičů ve vzdělávání. Píšu blog s názvem DĚTI JSOU TAKY LIDI, od roku 2012 se podílím na rozvoji iniciativy SvobodaUčení.cz, natáčím, přednáším a beseduju.“ Jedna z takových přednášek proběhla koncem září na ZŠ Akademika Heyrovského v Chomutově díky učiteli Emilovi Zahálkovi.
A i zde padla otázka: Ale jak se děti bez školy naučí číst?
Na blogu https://zdenkastankova.blog.idnes.cz/ k tomu autorka uvádí: „Dřív jsem moc nerozuměla tomu, proč se na to lidi tolik ptají. Já sama jsem totiž uměla číst už před nástupem do školy, Big Bro se naučil číst ve třech letech a Big Sis v šesti. Pak jsem pochopila, že to je syndrom „kdyby se chůze vyučovala ve škole, během pár desítek let bychom byli přesvědčeni, že bez školy se děti nenaučí chodit”.
A teď už jsem přesvědčená o tom, že nenaučit se v dnešním světě číst by byl fakt výkon. Nebo challenge! Můj muž navrhuje, abychom v rámci výzkumu zkusili Astrid zabránit, aby se naučila číst. Je si jistý, že by se nám to nepodařilo.
Taky si zkoušíte představit, co všecko bychom museli dělat? Schovávat všechny knihy. Na procházkách se vždycky postavit před jakoukoli ceduli s textem. Hlavně před ní nikdy nic nečíst a nepsat! A samozřejmě nic nečíst jí. Schovat ten polštář z látky potištěné písmenky, co máme v ložnici. Nebrat ji do žádného obchodu. Nebrat ji do žádné restaurace, kde mají menu v textové podobě. Zakázat jí přístup k technologiím. Schovat všechny hračky a předměty, co na sobě mají nějaký text.
Ok, vzdávám experiment, takhle se fakt nedá žít. Lidi se rodí zvídaví, tak to prostě je. Bez zvědavosti a touhy učit se novým věcem bychom jako druh nepřežili. Stačí dětem nestát v cestě. Budou v pohodě.
A nejste “divní”? Nevyptává se vás pořád někdo, jak žijete?
Ano, pro většinovou společnost často “divní” jsme. Máme štěstí, že v rámci širší rodiny není nikdo, kdo by s tím, jak žijeme, měl nějaký zásadní problém, nebo to alespoň nedává nijak výrazně najevo. Ale i kdyby někdo takový byl – už dávno jsem se oprostila od nutkání žít svůj život podle představ někoho jiného.
Ano, lidé se vyptávají. Některé rozhovory jsou příjemné, jiné méně. Časem jsem zjistila, že je pro mě nejlepší prostě říkat, jak to máme my, a snažit se respektovat to, jak to mají ostatní. Což je mnohdy pro nás všechny, přiznejme si, docela těžké. Všichni jsme chodili do škol. Naši rodiče chodili do škol. Jejich rodiče chodili do škol. Nic jiného neznají, cítí ohrožení a otevřít svou mysl něčemu tak neznámému je pro ně někdy až nemožné. Nezbývá, než to akceptovat, žít svůj život nejlépe, jak umím, a ukazovat, že to jde.“
MAP
