Sedmdesát lidí tak mělo možnost přemýšlet a následně diskutovat o tezi, že jako lidé „nejednáme racionálně, ale spíše scénářově“ a že devadesát procent našeho jednání je ovlivněno oblastí „nevědomí – nevím a nevím, že to nevím“. Jenom zanedbatelný zlomek pak zbývá pro oblast vědomí (vím a vím, že to vím) a podvědomí (nevím, ale umím si to zjistit). Dá se z toho vyvodit, že ne na základě rozumných důvodů, ale na základě toho, čemu hluboce vnitřně věříme, pak následně jednáme. A často naše jednání ovlivňuje strach…
Vysvětluje se tím řada událostí kolem nás a také mnoho nepochopitelných reakcí a způsobů chování lidí. Myslím, že jsou tyto myšlenky skvělým odrazovým můstkem pro to, udělat něco se svým životním scénářem, vyvarovat se chyb ve vztahu ke svým dětem, přátelům, kolegům a přispět tak k tomu, aby poměr ve prospěch šťastnějších scénářů postupně narůstal.
Totiž, ačkoli si každý člověk svůj život a scénář plánuje sám, hlavními architekty jsou rodiče. Ovlivňují tzv. hlavní téma (peníze, jídlo, závist, apod.), učí děti jak řešit problémy a především pak zprostředkovávají pocity a způsob jakým s nimi děti budou v budoucnu nakládat. A to všechno do šesti let! Do této doby se utváří až 85% naší osobnosti.
Pak už to „jede“. Vítěz o svém životě rozhoduje sám, drží slovo a naplňuje svá osobní předsevzetí. Skorovítěz se často zasekne těsně před cílem, nevěří, že by mohl vyhrát, spokojí se s remízou. Poražený má pocit, že je svět nespravedlivý, je ve vleku událostí a nestanovuje si žádné nebo naopak nereálné cíle. Každý z nás si někdy tyto kategorie prožil sám. Jde však o to, která dlouhodobě převládá.
Obecné doporučení pana Hermana by asi mohlo znít následovně: „Dejte si schůzku s třemi bratry v triku – sebepoznáním (znám se), sebeřízením (vím, co dělám), a seberozvojem (makám na sobě),“ nebo lidštěji: „Zastav se, zklidni se, zeptej se a čekej, odpověď přijde.“
Konkrétní doporučení mé zní následovně: „Přečtěte si knihu Najděte si svého marťana“. Nebo se pak nedivme:-).