V průběhu čtyřiceti hodin byly představeny jednotlivé poruchy a předpoklady ke zlepšování funkcí potřebných pro čtení, psaní, počítání. Diskutovalo se o cílech a úskalích při nápravě těchto poruch, o potřebném vybavení, vstupní a výstupní diagnostice. Důležitým tématem byla motivace žáka k reedukaci, spolupráce s rodiči žáka a spolupráce s učiteli žáka a v neposlední řadě pak hodnocení a sebehodnocení.
Poruchy učení významně dopadají na výkonnost dítěte a jeho úspěšnost ve většině školních předmětů a zasahují tak do jeho životní pohody. Proto má správná diagnostika s následnou péčí o žáka se specifickými poruchami učení nezastupitelnou roli ve vzdělávání. Cílí většinou do třech oblastí – do reedukace funkcí podmiňujících poruchu, do utváření dovedností čtení, psaní a počítání a do třetice do oblasti, která má vést žáka k respektování sebe sama a schopnosti žít s poruchou.
Mezi nástroje reedukace se rozhodně neřadí urážky, nadávky, vymáhání slibů, dávání za vzor či opakování do „zblbnutí“. Tyto chyby a celá řada dalších může naopak vést k demotivaci a ztrátě zájmu žáka a následnému zhoršování prospěchu i celkové pohody.