(ne) Pozornost a její rozvoj, Mgr. Barbora Krankusová

Program je určený pro děti s ADHD, pomalejším psychomotorickým tempem, neurotickými potížemi, poruchami učení apod. a jeho těžiště je v domácí práci, kdy po dobu 15 týdnů 15 minut denně společně pracuje rodič s dítětem, a jednou až dvakrát do měsíce probíhá hodinová konzultace s odborníkem (psychologem nebo speciálním pedagogem). Jedná se o sérií cvičení, která jsou hravá a děti (a nejen je) hodně baví. Pracovní sešit nutný pro aplikaci metody financují rodiče a stojí pro jednoho žáka 400 Kč.

Zlepšení pozornosti po absolvování programu bylo vypozorováno u všech účastníků a tyto změny byly trvalé. Především se jednalo o zrychlení psychomotorického tempa, zklidnění křivky pozornosti, odbourání časového stresu a celkové zlepšení při školní práci, ale program rozvíjí komunikaci mezi rodičem a dítětem, schopnost pravidelné práce, zlepšení emočního vyladění a přístupu k práci a především zážitek úspěchu a zvýšení vědomí vlastní ceny.    

Paní lektorka představila „pozornost“ jako pozitivní externalitu, která zásadně ovlivňuje naše dosahované výsledky a která může být rozptýlena i banálním hladem. Upozornila, že co si máme pamatovat, mělo by být v lepším případě dobrovolné a mělo by nás to bavit. Pak je teprve možné s využitím vnitřní motivace dosahovat skutečných limitů našeho potenciálu. Je samozřejmě lepší, pokud se na cestu k pozornosti vydá rodina jako celek.

Důležité je prostředí (stůl, vzduch, vypnutá TV) a stejně tak důležitá pozitivní pozornost. Místo cukru a biče, který neshledává lektorka jako efektivní navrhuje raději CUKR A NIC, což znamená soustředění se na to, co jde a je funkční a neřešit co je problematické. Tento přístup není lidem vlastí, ze čtyř příkladů na tabuli si všimnou jednoho špatného a ne třech dobrých výsledků, hledáme problémy a chceme je opravit. Když jich je moc může to vést ke ztrátě chuti, úzkosti a stresu a přemíra kritika pak může ústit do agrese nebo stažení se. Ani jedno není žádoucí. Naopak upuštění od výkonu za každou cenu může paradoxně vést k jeho dostavení.

Při chybě pouze zopakujeme instrukci a nehodnotíme.

Asi jako v mnoha podobných činnostech i zde platí, že za úspěchem stojí z 80% osobnost terapeuta a pouze zbytek jde za technikou samotnou.  

Jednou z bariér při práci s dětmi a rodiči může být nedostatek profesionální nadhledu. To, že je vnímáme a priori negativně a zavrhujeme je kvůli projevům chování, které často koření v zoufalství z neuspokojených potřeb. Je prokázáno, že naše očekávání od druhých ovlivňuje jejich výsledky. A tak vlastně malá očekávání převádíme do jejich reálných životů.

Cílem nejen programu, ale obecně práce učitele by mělo být uvolněné a sebevědomé dítě, které povede dobrý život, jež by šlo charakterizovat „emočním plusem = spokojeností“ a kompatibilitou a užitečností svému okolí. Každý má dostat šanci na dobrou budoucnost. I geniální jedinec může být zločincem a naopak.

Proto vždy pozitivně, vesele a lehce.